Danielova kniha: nyní jedna ze čtyř t. zv. velkých proroků, byla původně zařazena nikoli mezi knihy prorocké, ale mezi t. zv. »Spisy« [Ž, Př, Jb, Pís, Rt, Pláč, Kaz, Est, Daniel, Ezd, Neh, 1Pa, 2Pa], což je už samo o sobě dokladem jejího pozdního původu.
1. Literární ráz knihy. Kniha se dělí zřejmě na dvě části: kap, 1-6 vypravuje o životě D. a jeho věrnosti v době pronásledování; kap. 7-12 mluví o jeho viděních. Kniha je psána částečně hebrejsky [úvod 1,1-2,4a; zakončení 8-12], částečně aramejsky [2,4b-7,28]. Badatelé tuto okolnost vykládají různým způsobem: Jedni tvrdí, že aramejská část byla napsána kolem r. 300 př. Kr. a vtělena do nynějšího rámce kolem r. 166. Jiní se domnívají, že i kap. 2,4b-7,28 byly původně napsány hebrejsky, ale ztratily se a byly nahrazeny běžným aramejským překladem. Jiní zase mají za to, že pisatel úmyslně užívá aramejštiny tam, kde jde o rozhovor s Kaldejskými. Jiní konečně jsou přesvědčeni, že celá kniha byla napsána aramejsky. Aby však mohla býti vtělena do biblické sbírky, musela míti hebrejské zarámování. Kdy nabyla kniha nynější podoby, je sporné. Řecký překlad [LXX] obsahuje tři obsáhlejší přídavky [Zpěv o třech mládencích v peci ohnivé, o ctnostné Zuzaně, o Bálu a Drakovi; hlavní část zpěvu tří mládenců byla zpívána jako hymnus i v křesťanské církvi od 4. stol., z nichž první a druhý koloval mezi Židy vedle knihy D. od dob Antiocha Epifana (kolem r. 166 př. Kr.). Většina badatelů se dnes shoduje v tom, že kniha D. sloužila nejvíce v době hrozného pronásledování *Antiochova k povzbuzení Židů, aby vytrvali ve víře, že Bůh sám zakročí k jejich ochraně, protože nade vším vládne sám.
2. Výklad Danielových vidění, a) Vidění rozbité sochy [2,31-45], jejíž hlava byla zlatá, prsa a ramena stříbrná, břicho a bedra z mědi, nohy ze železa a z hlíny, znázorňuje podle některých vykladačů 4 po sobě následující říše: Babylonii, Medii, Persii a Makedonii [Řecko]. Jiní v nich vidí říše diadochů a opět jiní se snaží ještě o jiné historické ztotožnění, důkaz to, že tento způsob výkladu naprosto není zaručený! Kámen, který porazí všechny tyto světské říše, je království Boží.
b) V 7. kap. je socha nahrazena čtyřmi šelmami. Čtvrtá šelma, [domněle říše Alexandra Velikého: Makedonie nebo i kterákoli jiná, např. zvláště Římská], měla 10 rohů [7,7], jež představují 10 násilných panovníků. Zmínka o »rohu posledním malém« [7,8] se s oblibou vztahuje na *Antiocha Epifana. Kámen z 2,34 je v tomto vidění nahrazen bytostí »podobnou Synu člověka«, který založí nepomíjející království [7,13n], kdežto ostatní všecka království pominou.
c) V kap. 8,3.20 se dvourohý skopec vykládá opět různě, zvl. jako symbol říše Médské a Perské. Kozel ze západu [v.5] je obrazem Řecka. Zlámaný roh představuje Alexandra Velikého; 4 rohy, jež vyrostly na jeho místě, jsou čtyři království: Makedonie, Thrácie s Malou Asií, Sýrie a Egypt. Maličký roh [v.9] je Antiochus Epifanes [7,8]. Někteří vykladači však mají za to, že čtvrtou říší v těchto viděních je Řím. Opět důkaz, jak pochybné je chtít hledat v knize Dn jen historii! d.)Mnoho těžkostí při výkladu působí čísla, jež udává kniha D. Pisatel viděl, že ani po návratu z Babylona není národ svobodný. Proto oněch 70 let Jeremiášových [Jr 25 11n; 29,10], jež měl národ strávit v zajetí, vykládá se jako 70 ročních téhodnů [9,24], t. j. 490 let. Ovšem ani tak se nedopátráme nějakého zaručeného historického data. Po uplynutí této doby prý má být zabit »mesiáš« [Pomazaný]. Někteří vykladači tvrdí, že tu jde o velekněze Oniáše III., vůdce chassidů, kteří se za žádnou cenu nechtěli přizpůsobit řeckému myšlení a mravům [kol r. 171 př. Kr.].
Dan 9:27 se prý vztahuje na zákaz Antiocha IV. obětovat Hospodinu. V jerusalemském chrámu byla vztyčena socha Diova a na oltáři byli obětováni vepři [»zpuštění«, »ohavnost zpuštění«
Dan 11:31 ;
Dan 12:11]. Teprve r. 165 př. Kr. byl chrám zase očištěn a znovu posvěcen.
Někteří židovští vykladači [Josephus, Starožitnosti] vztahují toto místo knihy Dn na zkázu Jerusalema r. 70 po Kr. Křesťanští vykladači vztahují
Dan 9:26 na Ježíše Krista, který svou smrtí na kříži učinil konec všem obětem.
Všecky tyto různé výklady ukazují, že Písmu sv. nejde o určité číslice a D. sám na ně neklade důrazu. Jednou udává délku pronásledování na 1150 dní [8,14], jindy na 1290 [12,11], jindy na 1335 [12,12], jindy na 3 1/2 roku [7,25]. Uvážíme-li že čísla byla ve SZ namnoze symbolická [*Číslo, *Počítání], nebudeme mít odvahu k fantastickým výpočtům, už proto ne, že uprostřed vidění stojí D. modlitba [9,1—19], která odkazuje na Boží věrnost a ukazuje, že jedině důvěra v Boha a nikoli vypočítávání jeho časů je postoj, který Bůh od člověka očekává. Poselství celé knihy je výzva k víře v Boha, který vysvobozuje a i mrtvé křísí k životu věčnému nebo k potupě věčné [12,2].
Matt 10:28 by bylo nejvhodnějším vyjádřením thematu této knihy. Do Písma sv. byla pojata v dobách pronásledování pro víru, což ovšem neznamená, že vznikla teprve v této době.
Její náboženský obsah lze vyjádřiti takto: Bůh ukázal svému lidu správnou cestu ve svých přikázáních [1,8-17; 3,13-18; 6,11-19]; tento Bůh zachraňuje, vysvobozuje a dovede svou všemohoucností udržet člověkovu věrnost i uprostřed zkaženosti a nepřátelství světa [3,19-25; 6,20-25]. Na konec zřídí svou říši a všem utlačovatelům zjeví svou moc [2,44-49; 3,26-33; 4,34; 6,26-29] i posledním soudem, svěřeným Synu člověka [kap. 7]. Kniha ovšem zjevuje i karakter světa, který stojí proti Bohu. Nejdříve žádá jen malé ústupky [kap. 1], pak vyžaduje klanění se modlám [kap. 3], poté poskvrňuje chrám [kap. 5], jelikož Bůh stále mlčí a ukazuje nakonec, jak pronásleduje víru v Boha [kap. 6]. Ale Bůh učiní konec moci světa a utvrdí své království.
3. Daniel v Novém Zákoně. Ježíš zřejmě navazoval na Danielovu knihu [7,13-14], když přijal titul *Syn člověka [
Matt 8:20 ;
Matt 9:6 ;
Matt 10:23 ;
Matt 12:8 ,
Matt 12:32 ;
Matt 16:13 ,
Matt 16:27 ;
Matt 17:9 ,
Matt 17:22 ;
Matt 24:27n ;
Matt 25:13 ;
Matt 26:2 ,
Matt 26:64 a j.]. Výslovně cituje z Daniele slovo o »ohavnosti zpuštění na místě svatém« [
Matt 24:15;
Mark 13:14]. Pavel a Zj viděli v Danielových proroctvích [
Dan 7:7 -
Dan 7:8 ,
Dan 7:24 ;
Dan 11:36] popis konečného zápasu mezi královstvím Božím a královstvím tohoto světa [
2Thess 2:4;
Rev 13:5 -
Rev 13:6] a šelma, kterou popisuje
Rev 13:1n, je souhrnným obrazem 4 šelem z
Dan 7:3 -
Dan 7:7; ve Zj jde o kolektivní šelmu, jež stejně jako šelmy u D. vystupuje z moře, symbolu chaosu. Jde tu v podstatě o duchovní protiklad, nejen o vnější dějiny, o zásadní vztah světa ke království Božímu a konečný jejich konflikt v »posledních dnech«, kdy se zjeví Antikrist [
2Thess 2:2 -
2Thess 2:4;
2Tim 3:1n; 1
John 2:18;
Jude 1:18].